Tunisko - v království pouště

Tunisko - v království pouště

Velká většina návštěvníků Tuniska se zdržuje na severu země, případně na pobřeží. Už méně turistů zavítá do vnitrozemí na jihu, do oblasti nazývané Le Grand Sud čili Velký jih, kde vyprahlá krajina postupně přechází v nekonečné plochy Sahary. Osídlení směrem do pouště pochopitelně řídne, přitom se však obecně dá říci, že čím dále do vnitrozemí, tím jsou lidé upřímnější a srdečnější.

Možná si řeknete, co může být na poušti tak zajímavé. Ovšem není poušť jako poušť, a ta zdejší patří k nejrozmanitějším na světě. Přitom zaujímá poměrně malé území, a tak během několika hodin jízdy džípem se může krajina změnit od kamenitých hor přes písečné duny až k moři. A jízda noční Saharou na velbloudovi, daleko od měst a lidských obydlí, kdy jsou na obloze vidět miliony hvězd, je nezapomenutelným zážitkem.

Právě na jihu dosud žijí Berberové, děti pouště a původní obyvatelé země. Ze severu byli postupně vytlačeni Araby, jež se zde usadili v 7. století a dnes tvoří většinu obyvatelstva. I když v běhu času obě skupiny vzájemně asimilovali a v současnosti mezi nimi neexistuje žádná jednoznačná hranice, zůstali Berberové hrdým a nezkroceným národem.

Vždy v minulosti tvořili významnou sílu, se kterou bylo třeba počítat. Kartaginci, Římané, Arabové i Francouzi, ti všichni sice disponovali značnými armádami a podmanili si velkou část Tuniska, ale vždy se snažili vycházet s Berbery v dobrém. Ti totiž mohli ze svých obydlí ukrytých v poušti kdykoliv zaútočit a posunout tak onen pověstný jazýček na váhách vojenských sil.

Dnes už se ovšem jejich oddíly nevynořují z moře písku, aby přepadaly karavany a opět mizely tam, kam se je nikdo neodvážil pronásledovat. I jejich způsob života se změnil, z kočovného k mnohem usedlejšímu. Berberská krev však v žilách zdejších lidí stále koluje a mnoho z nich se snaží zachovat či obnovit kmenové tradice, ať už z důvodů sebeuvědomění či prostě proto, že to turisty zajímá.

Berberové sice přijali muslimskou víru, ale u některých kmenů stále existují stopy původních animistických náboženství a šamanismu. Rovněž jejich společenská hierarchie se liší od arabské – v jejich kultuře například zaujímají významné postavení ženy, jež navíc nemusejí být v obličeji zahaleny.

Berberské vesnice, tzv. „ksúry“, sloužily v minulosti kočovníkům zejména jako sezónní úkryt před nepříznivým počasím a rovněž jako základna pro loupeživé výpady. Sestávají z domů, jež jsou většinou vykutány pod zemí, a to ze 2 hlavních důvodů – jednak ksúry jsou z dálky nenápadné a splývají s pouští, což znesnadňovalo jejich odhalení ze strany nepřátel, a také toto uspořádání zaručuje příznivou teplotu uvnitř. Tam kde to charakter terénu neumožňoval, tedy hlavně na příliš tvrdém podloží, byly vesnice vystavěny z písčité hlíny.

Podobných staveb jsou v Tunisku i dnes tisíce, místy je jimi země provrtána jako úl. Po boomu domů evropského typu, který proběhl před pár desítkami let, se dnes mnoho berberských rodin vrací do původních osad, jež jsou pro africké pouštní poměry přece jen lépe přizpůsobeny.

Zdá se tedy, že zůstanou zachovány i do budoucna. Stejně jako Berberové, kteří i přes veškerý pokrok stále udržují staré zvyky a střeží své pouštní království.

Autor: Michal Hamšík

Článek byl zobrazen 3 724 krát.